Ahoj.
Jsem Martin.Jsem úžakluk.

První web jsem dělal snad v deseti letech pro zdejší klub SK Draci nebo SK Neposeda. Po těch letech se mi už názvy v hlavě trochu slévají. Vím ale, že mě to bavilo. Dělal jsem web také našemu hasičskému spolku, tehdy pod doménou sdh-nachod.cz. Ten vlak už dávno odjel a z internetu po něm skoro nic nezbylo.

Webovky jsem dělal už na škole. Vždycky jsem k nim měl blízko, jen jsem se vzděláním snažil nasměrovat někam jinam. Jako kdyby skutečná práce musela být něco odlišného od věci, ke které se člověk přirozeně vrací po večerech. Nakonec mě to stejně vrátilo k webům, technologiím, textům a marketingu.

IČO mám od svých čerstvých osmnácti a dodnes jsem za to tak nějak rád. Ne proto, že bych tehdy přesně věděl, co dělám. Spíš proto, že jsem se brzy naučil, že nikdo nepřijde a neřekne vám, že už jste připraveni. Musíte začít s tím, co máte, a zbytek se doučit cestou.

Weby jsem dělal dlouho, ale až asi ve třiadvaceti jsem dostal odvahu říct komukoliv naplno: „Jsem webař.“ Do té doby jsem se za tu větu skoro omlouval. Pak jsem si začal pomalu shánět zakázky, podnikání fungovalo a jedna věc přirozeně vedla ke druhé.

V roce 2019 jsem založil první s.r.o. Tehdy mi to připadalo jako velký krok. Dnes mi dochází, že od té doby už uplynulo pěkných pár let — a že některé „nové začátky“ se vám v životě mezitím stihnou proměnit ve staré příběhy.

Vedle podnikání, klientů a všech rozjetých projektů jsem se snažil dotáhnout také školu. V roce 2020, uprostřed covidu, jsem získal titul Bc. Bylo to zvláštní období, kdy se svět na chvíli zastavil, ale práce, termíny a povinnosti se rozhodně nezastavily se mnou.

O čtyři roky později, v roce 2024, jsem úspěšně získal titul Ing. Psaní diplomky jsem samozřejmě odkládal tak dlouho, jak jen to šlo. Přes den jsem pracoval a po nocích psal. Klasický režim, ve kterém si člověk opakovaně slibuje, že příště začne včas — a přitom už dávno ví, že nezačne.

Bylo to další náročné období. Nejen kvůli samotné škole, ale hlavně kvůli tomu, že studium neběželo místo práce. Běželo vedle ní. Klienti, vývoj, kampaně, podnikání a do toho diplomka, státnice a pocit, že se celý život znovu skládá do několika týdnů.

Během covidu jsem nastoupil na IČO do marketingové agentury v Českých Budějovicích. Prošel jsem docela ostrým sítem pohovorů až do produkce a najednou ze mě byl oficiálně markeťák. Co na tom, že jsem toho v tu dobu zas tolik neuměl. Učila nás praxe, život a představa, že každý z nás utáhne deset klientů na marketing.

Ta představa byla úsměvná. A také dost únavná. Vydržel jsem tam nejdéle. Dodnes rád říkám, že když mě všichni kamarádi postupně opustili a já už neměl s kým chodit na cigáro na dvorek, bylo jasné, že se mé dny ve firmě chýlí ke konci.

Přesto na to období vzpomínám rád. Byla to dobrá škola. Přes den jsem dělal online kampaně pro firmy, které běžely i v televizi — například Atranet. Učil jsem se výkon, odpovědnost, rychlost a také to, že termín „to nejde“ často znamená jen „ještě jsme si k tomu nesedli“.

Po nocích jsem v té době vyvíjel online tržiště pro prodej masa od lokálních zemědělců. Projekt Naši zemědělci se v tom dobrém smyslu dostal do všech televizních kanálů a zpráv v České republice. Dnes je to pět let. Mně bylo něco kolem pětadvaceti.

Užil jsem si díky tomu jednání například s miliardářem Zdeňkem Jandejskem. Byl jsem mladé ucho a popravdě jsem si vůbec nepřipouštěl, že to, co dělám, může být nad moje schopnosti. A právě díky tomu jsem to zvládl v suchém triku.

Co velké agentury plánovaly na týdny práce, já jsem někdy zvládl za noc. Ne proto, že bych byl nadčlověk. Spíš proto, že když nevíte, že se něco „normálně“ dělá tři týdny, můžete to s trochou drzosti, kávy a soustředění udělat do rána.

Několik let si vedu tabulku s kontakty na klientské weby, e-shopy a důležitými informacemi. Používám ji asi poslední tři nebo čtyři roky — ještě z doby, kdy jsme dělali Studio Avocado a já byl hlavou klidně deseti vývojů současně.

Bylo to náročné období. Vlastně i vtipné. A strašně únavné. Stálo mě fakt dva roky života téměř nonstop v práci. Zároveň bych každému přál, aby si něco podobného jednou vyzkoušel. Když tím projdete, už vás jen tak něco nepoloží.

Proto mi dnes občas přijde úsměvné, když někdo v oboru zoufale vysvětluje, že má dva projekty najednou, k tomu musí spustit reklamy a už je na pokraji vyhoření. Nechci to shazovat. Každý máme jiné limity. Jen já jsem si je v určitém období posunul někam, kam už je raději znovu posouvat nebudu.

Naučilo mě to rozhodovat, delegovat, opravovat cizí chyby, hlídat termíny a fungovat, i když se kolem mě všechno hýbe. Také mě to naučilo, že úspěch není jen množství dokončené práce. Někdy je úspěch také to, že si konečně dovolíte říct ne.

Práce mě dostala i na místa, kam bych se jinak nepodíval. Letěl jsem do Anglie za čínskými klienty. Byli jsme tam tři dny a byla to jízda. Když jsem pak v kocovině koukal na katanu zavěšenou nad manažerským stolem, říkal jsem si, co mě tady vlastně ještě potká a jestli se z toho areálu vůbec vrátím.

Měl jsem klienty ze Slovenska, Maďarska a Chorvatska. Dělal jsem kampaně do Británie, Austrálie, Holandska, Belgie a samozřejmě na Slovensko. Podílel jsem se na práci pro Samsung, stavěl e-shop pro ČEDOK a dělal technický dozor při vývoji B2B portálu pro Mountfield.

Potkal jsem díky tomu spoustu zajímavých lidí a dostal se i k nabídkám, které by mě dřív nenapadly ani ve snu. Přibližně půl roku jsem měl na stole možnost převzít kompletní online fungování LevnychKnih.cz — od předělání e-shopu přes strategii až po celý digitální marketing. Nakonec z toho nebyla realizace, ale už samotná důvěra, že bych měl převzít tak známou značku od A do Z, pro mě byla docela silným potvrzením, kam jsem se dostal.

Oslovila mě největší koučovací agentura v České republice. Potkal jsem díky tomu skvělé lidi. Jindy jsem zase řešil web pro štípané dřevo v Táboře, finančního poradce, indickou restauraci, rybářské potřeby nebo ticketing pro místní hokej. Ten rozsah mi připadá absurdní — a zároveň je to přesně důvod, proč mě ta práce pořád baví.

Mám rád Dakar. Díky práci jsem se mohl svézt na dakarské motorce a moje projekty pomáhaly monitorovat každoroční vysílání „Dakar mobilem“ přímo z bivaku. Stal jsem se kamarádem s Liborem Podmolem, Mílou Janáčkem i Alešem Lopraisem — lidmi, ke kterým jsem dřív jen vzhlížel.

Jednoho dne přišla možnost udělat v Táboře ticketing pro náš městský hokejový klub, včetně online prodeje a mobilního check-inu na vstupech. Moje první myšlenka měla být „tohle je moc“. Místo ní přišla myšlenka „to nějak uděláme“.

Byla to možná blbost. Ale zvládl jsem ji. Přibližně čtyři roky běžel celý systém na mém řešení a byla to moje srdcovka. Letos přešel klub na profesionální platformu. A jsem za to rád. Byl to správný krok nahoru. Já si svoje splnil.

Podařilo se mi v kampaních udělat z Marka během půl roku plátce DPH. Dodnes si pamatuju, jak mi to vesele volal. Povedlo se mi vyprodat plzeňskou hokejovou arenu s show Filipa Podmola. Spravoval jsem kampaně s ročními rozpočty přes deset milionů korun.

Vždycky to všechno působilo tak trochu náhodou. Přijde člověk, nápad, termín, problém, rozpočet — a já začnu skládat řešení. Dnes už si ale věřím víc. Říkám o sobě s oblibou, že jsem veterán marketér. Ne proto, že bych už všechno věděl, ale protože mě toho už opravdu moc nepoloží.

Umím říkat ne. Mám stabilní cashflow. Dělám to, co miluju. A pořád platí věta, kterou opakuju klientům i sobě: Nechte mě dostatečně dlouho v klidu přemýšlet a já vymyslím, jak tenhle byznys udělat ziskový.

Za ty roky vznikla velká přátelství, velké projekty a spousta nápadů, kam všechno nasměrovat. Mám několik skutečně srdečních projektů.

K-Plyn.cz je rodinná firma mé sestry a jejího manžela. Je v ní rodina, odpovědnost a pocit, že práce má přímý dopad na lidi, které mám nejblíž.

Legalni-konopi.cz jsem si vypiplal úplně od nuly do velkého projektu a lídra své oblasti. U Gaia Food Libora Podmola se zase propojila práce s lidmi a světem, který mě vždycky bavil.

Chtěl jsem dělat rybářské potřeby, tak vzniklo Silluro. Jindy jsem dělal Employment Agency, Moli Fashion, Jamys, Indickou, PěstujKytky, Naarden nebo desítky dalších značek, jejichž názvy už dnes lovím z e-mailů, starých tabulek a dávno mrtvých domén.

Ne všechno se povedlo. E-shop kotle-cerpadla.cz, který jsem dělal pro sestru, jsem po roce neochotně zavřel. Dlouho jsem si nechtěl přiznat neúspěch. Člověk má někdy pocit, že když něco postavil vlastníma rukama, musí to také za každou cenu zachránit.

Jenže některé projekty nemají špatný web ani špatnou reklamu. Prostě jen v danou chvíli nedávají ekonomický smysl. I tohle je součást práce — umět přestat dotovat vlastní ego.

Byly fuckupy. Byly špatné odhady. Byly zakázky, které jsem neměl přijmout, a lidé, kterým jsem měl říct ne o několik měsíců dřív. No co naděláme. I tyhle momenty jsou nakonec součástí toho, proč dnes rozhoduju rychleji a lépe.

Když jsem dnes jel domů autem a poslouchal Bring Me The Horizon, bleskl mi hlavou pohled na tu moji tabulku pravdy. Tabulku, do které si pár let zapisuju kontakty, přístupy a důležité informace ke klientským webům a e-shopům.

V hlavě bych řekl, že jsem za život udělal třeba třicet projektů. Víc bych jich bez přemýšlení nevyjmenoval. Jenže v samotné tabulce je přibližně šedesát e-shopů — a to ji vedu jen několik let.

Tak jsem si na to udělal chvíli. Začal jsem počítat, dohledávat staré reference, mrtvé projekty, kredity v patičkách, WordPress e-maily a domény, na které jsem úplně zapomněl.

Výsledek? Přibližně 135 až 140 dohledatelných samostatných realizací. Přes sto ostrých projektů, které běžely nebo pořád běží a vydělávají peníze. A to vůbec nepočítám menší úpravy, servis, migrace, správu domén, e-mailů, DNS, pomoc kolegům, SEO, PPC, emailing, automatizace a dnes také AI.

Říkám si, že už možná chápu, proč jsem byl dlouho unavený, měl všeho plné zuby a několikrát chtěl udělat úplnou změnu. Možná jsem si nakládal hodně. Možná jsem neuměl říkat ne. Možná jsem si nechtěl přiznat, že už nemůžu.

Téměř všechno vznikalo v jednom člověku. Strategie, text, web, technika, analytika, reklama, doména, e-mail, obchod, klientská komunikace a záchrana věcí, které se pokazily někde úplně jinde. V digitálním marketingu jsem nejspíš prodal všechno od návrhu vizitek přes registraci domény až po kompletní projekt od A do Z.

Často slýchám: „S tebou nic nehne. Ty jsi furt v klidu a je ti všechno jedno.“ Navenek to tak možná opravdu vypadá. Roky praxe člověka naučí nezmatkovat, nedělat z každého problému katastrofu a nejdřív hledat řešení. Klid ale neznamená, že se uvnitř nic neděje.

Uvnitř se občas dějí věci. Pochybnosti, únava, tlak, odpovědnost a nekonečné přemílání toho, co jsem mohl udělat lépe. Jen jsem se postupně naučil, že nemusím všechno, co se ve mně odehrává, okamžitě přenášet na lidi kolem sebe. Některé bouřky jsou prostě schované za docela klidným obličejem.

Od blízkých také občas s ironickým úsměvem slyším: „Ty si myslíš, že jsi nejchytřejší na světě.“ A já s oblibou odpovídám: „Jasně. Ale zkus si v tom fungovat.“ Není to prohlášení o vlastní genialitě. Je v tom zkušenost, ironie a možná i ten lev ve mně, který se nerad ukazuje slabý.

Za ironii se totiž často schovávám. Někdy mě chrání, jindy mi pomáhá udržet odstup a občas mě kryje před světem ve chvíli, kdy bych jinak musel přiznat, že se mě něco dotklo víc, než dávám najevo. Humor a nadhled nejsou vždycky důkazem, že je člověku všechno jedno. Někdy jsou to jen dobře vycvičené brnění.

Dlouho jsem měl tendenci o sobě pochybovat. Nebyl jsem si jistý, jestli je moje práce skutečně tak dobrá, jak se umí prodat ostatní. Dnes už si nemyslím, že umím všechno nejlépe. To by byla hloupost. Ale vím, že umím vidět celek, propojovat věci a dotahovat je do výsledku.

A také vím, že už mám za sebou docela slušnou cestu.